Mid Night – Když i elitní jezdci blednuli závistí

Že v Japonsku existují různé kultury, kluby, závodní teamy více či ne tak moc legální, to ví asi každý kdo viděl třetí díl Rychle a Zběsile.

Existují ale i kluby, kolem kterých chodila i policie po špičkách, respektive nemohla, protože nebyli schopni ani dohnat členy. Dnes se podíváme na pravděpodobně nejznámější nechvalně proslulý klub, Mid Night. (Pozn. Kolem klubu je neuvěřitelně moc nepravých informací, takže zde budou objasněny skutečnosti a fakta)

Pohodlně se usaďte, uvařte si kávu nebo čaj a pojďte si přečíst dnešní příběh Mid Nightu, klubu který byl elitou mezi elitou. Vítám vás u historie na kolech.

Mid Night, klub který se ani nejmenoval Mid Night Club (toto pojmenování totiž pravděpodobně vzešlo z názvu stejnojmenné hry od Rockstar Games) byl opravdovým postrachem japonských policistů. První dochované a potvrzené zmínky se datují už od roku 1982, zdroje uvádějí 1987 ale tento datum je obecně mylný a opravdový počátek byl o 5 let dříve. Aby se řidič stal členem Mid Nightu, musel splňovat přísná kritéria a podmínky. Nejdříve ze všeho musel být člen naprosto výjmečný řidič, protože další podmínkou bylo vlastnit vůz schopný dosáhnout nejméně a hlavně pohodlně 260km/h po dobu alespoň 15 minut. Jenže, to by bylo moc jednoduché a byla zde ještě jedna podmínka: účastnit se všech srazů Mid Nightu po dobu 1 roku.

Pokud se člen ucházející o místo nemohl dostavit, musel podat vysvětlení vedoucímu klubu, proč se nemohl dostavit. – pozn. zde panuje přesvědčení, že člen se musel účastnit za jakýchkoliv okolností. Není to pravda. Toto byl klub, ne kult.

Pokud všechny tyto podmínky člen splnil, mohl být uveden do klubu. Prvních 5 let započala doba „prokazování“. Člen dostal růžovou nálepku „Mid Night“ na čelní sklo, případně na nárazník. Teprve po 5 letech mohl dostat stříbrnou nálepku a tím být opravdovým členem. – pozn. koluje tvrzení, že stačilo jen mít rychlé auto a být dobrý řidič, není tomu tak. Více zdrojů potvrzuje pravidlo s nálepkami a určitou dobou členství

Ono samotné členství bylo výsadou jen pár vyvolených, jelikož auta v 80. A 90. Letech nedosahovaly zdaleka takových rychlostí jen tak. Musela být notně modifikována a to stálo absurdní množství peněz. Drtivá většina členů byli manažeři a zámožní lidé, kteří jednoduše mohli investovat horentní sumy do svých aut. Obecně se uvádí, že jen 10% uchazečů bylo nakonec v klubu, odhadem 30, některé zdroje mluví až o 75 členech, nicméně obecně uznávaný údaj je právě 30.

Ke všemu tomu existovala v klubu gentlemanská dohoda, nestačilo být jen famózní řidič, řidič taky musel naprosto plně respektovat bezpečí civilistů a nepodnikat žádné nebezpečné manévry. Jakmile jednou porušil pravidla o ochraně ostatních nebo jel nebezpečně, byl bez milosti ihned vyhozen z klubu. Tato zajímavost dělala z Mid Nightu opravdu výjmečný klub.

Pojďme si pohovořit o tom, jak vlastně klub fungoval. Panuje představa, že srazy se konaly na místech jejichž lokace a čas byly zašifrované v novinách. Pojďme si to ale uvést na pravou míru – nic takového nikdy nebylo potvrzeno. Srazy se obvykle začínaly na parkovišti Ichikava nebo Daikoku a členové se naprosto normálně domlouvali. Tato domněnka vznikla patrně proto, že členové byli hledání policií a aktivně se policie snažila odchytit závodníky. Závodníci závodili v noci na tokijské dálnici Shuto.

Závodníci to nebyli obvyklí. Opravdu ne. Jejich auta byla naprostá monstra, postavena k dosahování šílených rychlostí (pamatuj, že tohle je půlka 80. a celé 90. roky minulého století) kdy auta jela spolehlivě přes 260, klidně i 300 a policie měla zákonem omezené vozy na 170km/h. Nebyla žádná možnost závodníky chytit. Obecně se říká, že Mid Night razil pořekadlo: „Tady nejde o obratnost v zatáčkách nebo zrychlení, tady jde jen a pouze o maximální rychlost“ a toto je naprostá blbost. Totiž – dálnice Wangan, konkrétně část Shutokou je plná zatáček a technických částí „trati“. Obzvlášť známá je C1 loop. Tyto části jsou extrémně nebezpečné i kvůli tomu, že zde závodníci jezdili v průměru 200km/h. Na části dálnice, která tvoří městský okruh. Pokud víš jak vypadá ten pražský, tak tokijský není v technickém provedení o moc jiný.

Navíc – existuje legenda Hakone. Jméno závodníka je Kometani a tenhle frajer projel silně technický průsmyk Hakone průměrnou rychlostí 140.96km/h. Použil na to Porsche 930 turbo a čas byl 5:55. Průsmyk Hakone měří 20km a průměrně ho ujedeš za 35 minut. To jen tak k tomu, že byli závodníci klubu opravdu šílenci.

Auta to nebyla zdaleka „obyčejná“, jednalo se například o Porsche 930 turbo, kterému se říká „widowmaker“. Nejznámější bylo právě Blackbird aka Yoshida Specials 930. Tmavě fialové porsche, upravené v každém detailu, dosahovalo 700 koní. V roce 1994. Podle zdrojů se mluví o částce 2 miliony dolarů za úpravy a auto.

Tohle ale nebylo to nejrychlejší. Neoficiálně se mluví o rekordu, a to rychlost 350.6km/h, nicméně oficiální rychlost nejrychlejšího auta klubu drží doposud Porsche 964, kterému naměřili 340.44km/h. Za zmínku stojí i ABR S130Z, které pohodlně jezdilo 308.6km/h. Postavila ho garáž ABR Hosoki.

Yoshidovo 930 je aktuálně neznámo kde. Buď bylo ukradeno, nebo zničeno. Pokud ovšem auto existuje v podobě, ve které zmizelo, tak jeho cena převyšuje 3.5 milionů dolarů. Instagramový účet @takettsan15 údajně vlastní originální klíče od vozu. Pokud tedy najdeš bestiální 930 turbo v tmavě fialové barvě s nálepkou Mid Night někde v aukci, víš o co jde. Pokud obecně najdeš originální vůz Mid Night, tak máš v kapse barák. Nebo dva.

Pojďme se podívat na konec klubu. On totiž nikdy neskončil. Tvrdí se, že v roce 1999 došlo k incidentu mezi wangan závodníky – klubu – a mezi motorkáři Bŏsŏzoku, který vyvrcholil velkou nehodou při které zahynuli 2 motorkáři a 6 civilistů.

Tento incident se ovšem nikdy nestal. Co se opravdu stalo byla nehoda v roce 1995 kdy zahynulo 7 civilistů, ale nijak to neovlivnilo klub. Toto v rozhovoru řekl sám Masaru Hosoki, majitelem ABR Hosoki.

Nyní je klub stále aktivní, vede ho Tadao Tamura od roku 2019. Klub už ale nezávodí nelegálně, jezdí na tratích a okruzích bezpečně. Stále je můžeš potkat na místech, o kterých jsme si řekli o něco dřív.

Tak zase příště u Historie na kolech.