Když se řekne pouliční závod, někdo si vybaví sprint někde na rovince, případně někde na okreskách. Existuje ale i skupina lidí, kteří závodí na dálnicích. A často ani ne proti sobě, jako proti policii a vlastně všemu, co je zákon. Co tím myslíš, ptáte se? Dnes se podíváme znovu do Japonska, odkud pochází jedna z nejvíc underground a 100% certifikovaná nelegální zábava – Kanjozoku. Vítejte u dnešního car culture.

Někdy v 70. minulého století přišel jeden vůz na svět – Honda Civic. V první generaci to bylo docela prdítko, 1.2L objem a 50 koní ale vyhnaly tohle auto na 146km/h. Což v době 70. Let vlastně nebylo tak zlé. Auto bylo kompaktní a docela čilé. Toho se chytli i mladí řidiči… Proč o tom mluvím? Protože Honda Civic je pravděpodobně nejdůležitější vůz celé kultury Kanjozoku. Prakticky každý civic na tyhle eskapády používá – nutno říct
upravené. Ale o tom až za chvíli. Nejdřív se podíváme na to, kdo a co vlastně Kanjozoku je.

V 70. Letech minulého století přišel na svět okruh Kanjo-sen, který pro obyčejné lidi znamenal ulehčení dopravy, a pro některé zase úžasné hřiště. Parta lidí v 70. a 80. letech minulého století vyrážela na tento okruh v noci závodit mezi sebou a postupně formovali i závodní teamy. Jako vůz na tyhle utáhlé a kompaktní zatáčky a technické úseky volili právě z drtivé většiny Civicy, protože jsou to lehká a agilní auta.

V 80. Letech přišel masivní boom a zformovaly se teamy jako „No Good Racing“ a teamy závodili mezi sebou hlavně o peníze a taky o prestiž. Ne jen tak ledajakou. Totiž – závodilo se na normální silnici a cílem bylo, aby se vyhnuli všemu a všem, co přijde do cesty. To během jízdy pod plným někdy i 190km/h.

Závodníci totiž nebyli jen závodníci. Celé kanjozoku vzniklo vlastně jen proto, že skupiny a jezdci jednoduše nerespektovali, nebo z nějakého důvodu nesouhlasili se sociálním systémem v japonské společnosti. Technicky vzato jde říct, že co reprezentuje Kanjozoku je v přímém kontrastu s tím, co japonská společnost očekávala od lidí. Rebelie, individualita.

Naprostá drtivá většina lidí, která kdy závodila nebo se naháněla na silnicích to dělala navzdory tomu, že to bylo nelegální. Jezdci kanjozoku ale jezdili hlavně proto, že to bylo nelegální. To je masivní rozdíl a je nutné rozlišovat, čím vlastně byli tak nechvalně známí. Jezdci totiž z naprosté většiny nosili masky, mikiny a jednoduše se zahalovali tak, aby je policie nemohla identifikovat. Team No Good Racing dokonce používal na svých autech kreslený Polepy provokující policii a často doplňoval nápis „Bye Bye Police“.

Celé to stálo – a dodnes stojí – na tom být silně antisystémový a projevit to právě naprosto zběsilým závoděním na neuzavřených silnicích. Je docela
pravděpodobné, že kdyby policie a veřejnost nebyla tak silně vysazena proti takovým kulturám (protože jsme v 80. a 90. letech minulého století, kdy japonská kultura ve společnosti je diametrálně odlišná a extrémně upjatá), tak by pravděpodobně ani Kanjozoku neexistovalo.

Masivní rozdíl je taky v tom, jak vlastně samotné auta fungují pro tuhle kulturu. Jezdci, jak bylo řečeno hned v úvodu, používali primárně civicy. Auta to byla samozřejmě upravená a opravdu po čertech rychlá. Jenže tady přichází ta obrovská myšlenková změna. Auto tady neslouží jako kus techniky, který si závodník hýčká a opečovává. Je to mnohem víc nástroj, zbraň na jedno použití, chcete-li. Často se stává že auto prostě nechají na dálnici při útěku před policií a jezdcům je to jedno. Auta často nemají ani VIN kód a už dopředu se počítá s tím, že tady je auto prostě zbytná záležitost, jednorázovka co vyhodíš když ti dojde liquid.

Auta jsou hlavně dost přísně upravená, a nejsou to jen fešné kola, snížení a nebo ledky a vykuchaný výfuk. Tady se hraje profi liga. Rámy, magnesiový kola, sportovní podvozky za stovky tisíc, motory dolující 200, 300 koní na tunové a někdy i lehčí auta.. vše je tady v synergii s účelem – postavit a ovládat skalpel řezající na milimetr přesně okruh Kanjo. Chyba znamená těžký úraz nebo i hůř a často jsou auta podrobeny opravdu nekompromisnímu zacházení na hranici šikany.

Jestli si myslíš, že jezdci prostě vezmou auto z domu a dojedou s ním na sraz, tak se mýlíš. Tohle je underground, chaotický až mystický. Auta často nechávají poblíž místa, kde se mají sejít. Ať už je to dílna, garáž, parkoviště někde nebo prostě pod plachtou někde v zapadlé ulici, vždy jsou auta nachystané. Zapomeň na to, že by auta byly jakkoliv legální nebo nedejbože registrované ofiko. Tohle je šedá zóna a často i za ní. Tady se nehraje na pravidla i když jsou 2 – nenabourej a nenech se chytit. Respektuje se tady jediná věc – nikoho nezabij. Hlavní rozdíl je taky i to, jak k
tomu přistupuje policie. Vem si například USA, nebo klidně i Evropu. Tady tě policie prostě bude chtít zastavit za jakoukoli cenu. Zátaras, helikoptéra, klidně I střelba. Jenže v Japonsku je to trochu jiné. Jednak má drtivá většina policejních aut omezovač a jednak díky velmi nízké kriminalitě nemají ani správně nářadí a kapacity toto efektivně řešit.

Hodně z příběhů, historie kanjozoku a obecně informací o tomto undergroundu je vlastně spíš povídačka, legenda, příběh. Jen pár lidí zmapovalo tuto kulturu důkladněji a to celé dodává celku nádech mystičnosti, nedostupnosti a pomyslného elitářství. Přitom je to jen parta lidí co jde závodit.

Dnes už kanjo Riders, jak se jim přezdívá, nejsou tak aktivní. Většina od toho upustila, přesedlala na závodní okruhy nebo jednoduše jejich chvíle rebelie prostě odešla a teď žijí jinak. Stále ale jsou riders, kteří tenhle nesmyslně krásný underground drží při životě. Pokud budeš mít velké štěstí, můžeš narazit na jezdce v noci na okruhu, ale je to dnes opravdu spíše rarita.

Znal jsi Kanjozoku? Co si o tom myslíš? Napiš mi i do zpráv případné nápady na témata, které bys tady rád viděl.

Moc děkuji za váš čas a čtení, vážím si toho.